N. V. S.: Můžete stručně charakterizovat vývoj řecké literatury v posledních desetiletích?
D. N.: Novořecká literatura se ve svých počátcích (ve druhé polovině 19. st.) soustředí na témata z řeckého venkova (Viziinos, Papadiamandis) a na otázky národnostní (Zambelios). Později, obecně až do sedmdesátých let minulého století, se hlavní zájem přesouvá do oblasti společenské a historické. V popředí stojí generace třicátých let, která se věnuje tématům národní identity. V době po 2. světové a občanské válce (1940 – 1949) literatura dále rozvíjí dědictví předchozích období a tematicky čerpá z historických a společenských událostí. Situace se mění až v osmdesátých letech, kdy se spisovatelé odklání od popisu kolektivního prožívání historických a společenských změn a zaměřují se na jednotlivce.
Myslím, že vysvětlení je možné hledat ve společenském klimatu té doby: v osmdesátých letech levicová vláda praktikovala politiku státního populismu, která negativně působila na tradiční společenské hodnoty a nahradila je ideály rychlého zbohatnutí a konzumu. Nezapomínejme také, že se jedná o dobu před rozpadem Východu, téměř polovina světa přestává existovat. Objevují se i jiné náznaky tohoto vývoje. Literatura, která je vždy sama k sobě upřímná a je schopná naslouchat “hřmění blížících se událostí, brzy na tuto skutečnost upozornila, a to, podle mého názoru, již v šedesátých letech dvěma romány, které podávaly právě takové svědectví. Byly to Třetí sňatek (To trito stefani) K. Tachtsise a Truhla (To kivotio) A. Alexandru, ve kterém symbol truhly, v závěru prázdné, odkazuje na ztrátu ideálů a konec velkých mýtů.

- Jakou roli v současné řecké literatuře hrají spisovatelé, kteří přišli do Řecka ze zahraničí?
- Novým fenoménem v řecké literatuře posledních let je stále častější působení spisovatelů ze zahraničí. Jedná se o důsledek současných migračních tendencí charakteristických pro naši dobu. Tito spisovatelé ovládli řečtinu v pozdějším věku a jejich snahy o literární vyjádření jsou proto nejen dojímavé, ale často i originální. Je jisté, že tito cizinci se silnými životními zážitky a tvůrčím neortodoxním přístupem k jazyku, v určitém okamžiku dodají nový impuls naší literatuře.

- Proč se, podle vás, zájem čtenářů soustředí více na román než na povídku?
- Zájem o román byl vždy větší než o povídku a poezii. Čtenář se touží “ztratit” ve velkém příběhu, v řece, která jej dovede až k otevřenému moři. A nemusí nás udivovat, spíše naopak, že v době, jakou je naše, v době omezeného volného času, plné každodenních starostí a konzumního tlaku, je román stále v popředí zájmu. Je to důsledek lidské potřeby “vydat se na cesty”, plout ve vodách bezstarostnosti, která člověku byla upřena po vyhnání z Ráje. Dobře napsaný velký román obvykle to vše čtenáři poskytuje, Na rozdíl od povídky. Čtenář se opájí světem slov, literárním světem, vystavěným slovo po slově, který se zdá být pravdivým. Je to skutečnost stvořená fantazií, přesto však blízká a reálná. To, že události a situace neodpovídají realitě není překážkou, protože románový svět vzniká působením magie slov jako svět, který by reálný mohl být, jakoby se tyto události mohly odehrát. To vše tedy dobrý román nabízí.
Povídka má prvořadý vztah k poezii, je kratší a hutnější, zachycuje jen záblesky života a vždy ponechává mnoho skrytého. Povídku je třeba “dobývat” a v žádném případě ne konzumovat. To je další zásadní skutečnost, svědčící v její neprospěch.
A také nesmíme zapomínat, že v této konzumní době je román vždy vhodnějším dárkem než sbírka povídek.

- Co pro vás znamená být spisovatelem píšícím v tzv. „malém“ jazyce?
- Jak dobře víte, jazyk není jen nástrojem komunikace. Je především nositelem kultury. Vždy vyjadřuje něco více než jen to, co je zřejmé na první pohled. A to je možné vyjádřit výhradně jen v rodném jazyce spisovatele, v jazyce, ve kterém poslouchal pohádky a ukolébavky své matky. Možnosti “malého” jazyka jsou pro spisovatele často omezující a potřeba vymanit se z tohoto omezeného prostoru jej někdy uvádí v pokušení vyjadřovat se ne přímo cizím jazykem, ale způsobem cizího jazyka, který však náleží jiné kultuře. Na druhé straně však literární text, výtvor spisovatele, neustále hledá svého čtenáře, a to kdekoliv. Tedy všude tam, kde život nepřestává vyžadovat duchovní rozměr. Pokud se spisovatel nechce omezit jen na stejnojazyčné čtenářské publikum, musí využít možností překladu. A tady se dostáváme opět k tomu, co jsem uvedl výše, že vlastní jádro, to něco navíc, zůstává nepřístupné jako tajemná řeč, tajný kód, známý jen těm, kteří jsou součástí stejné kultury a prochází stejnými duchovními nejistotami.
Osobně si nemyslím, že je tu nějaký problém týkající se jazyků, ať už jsou jakkoli “malé”. Já sám tento problém nemám, protože věřím, že, pokud je nějaký, týká se množství a ne kvality. Je pochopitelné, že “malý” jazyk má méně čtenářů ve srovnání s “velkým” jazykem. A co má být? O co vlastně jde? Pokud to, co spisovatel hledá, je podaná ruka (jak říká Andreas Embirikos: „Vem si mé slovo. Podej mi svou ruku.“), pokud tedy spisovatel píše, aby se zbavil toho, co jej tíží, a ne kvůli svému bankovnímu kontu, jaký smysl v tom případě má počítat množství prodaných výtisků?
Mám to štěstí, že mým jazykem je řečtina, ve které základní lidské statky το έλαιον, ο άρτος a ο οίνος (olej, chléb, víno) jsou stále označovány stejnými slovy se stejným zvukem už po tisíce let. Nemluvě o slovech, která překračují rámec životních potřeb, jako je ο ουρανός a η θάλασσα (nebe, moře).
Tato skutečnost mi dodává určitou sebedůvěru, když mluvím o “malých” jazycích. Tak jako mi dodává jistoty také skutečnost, že v době kdy latina byla jazykem světového Říma, Nový zákon byl v 1. st. po K. napsán v řečtině, která stále byla jazykem duchovního hledání.
Má svůj význam, že evangelia byla napsána v „malém“ jazyce, který zůstal neporažen velmocí té doby. To by pro nás mohlo být určitou útěchou.